Březen 2011

Zubatá na návštěvě

26. března 2011 v 12:00 VRTÁ MI HLAVOU
I v NNNN (dimenze, kterou Nikdo Nepojmenoval, protože se Nikomu Nechtělo) existuje jistá nepříjemnost, která vám docela určitě zkazí celý den, smrt. Trest smrti je tu povolen, ovšem může jej vykonávat pouze tvor s patřičnou kvalifikací a může být vykonán pouze na tvorstvu, zvířectvu, nebo hubstvu, lidstvo je tomuto trestu láskyplně ušetřeno, a u duchů se již stalo. Moudrým kamenům nikdo nevládne a nadpřirozeným a na půl nadpřirozeným bytostem také neporučíte, nehledě na to, existence nadpřirozených bytostí nebyla dosud dokázána.
Co je ale po smrti? To většina lidí neví (lidí, protože se mi nechce vypisovat, co všechno ještě přišlo méně či více diskutabilním způsobem k rozumu). Samozřejmě, že já to vím, byla jsem totiž poctěna poněkud bezmasou návštěvou.
Otevřela dveře a beze zvuku vstoupila. Podezřívám ji, že nechodí po zemi, ale po té mlze, která se pod ní tvoří.
"Vy si jdete pro mě?"
Zeptala jsem se, protože jsem nějak tušila, že tato plně zaneprázdněná kostnatá osoba si jistě nepřišla popovídat o neschopnosti vlády, jako to dělají ostatní kostnatá stvoření.
"Ó, promiňte, musela jsem vás vyděsit."
Řekla s mlhovým přízvukem, pomyslela jsem si, že takhle nějak bude asi mluvit moderátor cestopisných dokumentů po 300 letech spokojeného života. Plynule a plynuplně, tak jak mluví umírající staří lidé, ovšem hlasitěji a jistěji.
"Ne, to ne, já jsem si přišla pro váš nízkotučný jogurt."
"Nízkotučný jogurt ale nežije."
Divila jsem se.
"Ó, to jistě ne, ale ten váš byl zapomenutý v lednici tak dlouho, že se začal nudit a něco, co není živé, se přeci nudit nemůže."
Poučila mne. Otevřela jsem tedy lednici a ze zadního rohu jsem vytáhla prázdný kelímek od jogurtu.
"Není tady."
Zubatá se podívala na hodinky (které ukazovaly čas všude na světě zároveň a to jen jednou ručičkou, na to, abyste pochopily, nejspíš musíte být smrt).
"Je půl třetí, šel na výlet."
"Na výlet?"
"Ó ano, vzepřel se rozkradačům a začal se pohybovat, bylo to tak dojemné."
Povzdychla si.
"Hele, tady je mrška."
Zvedla ze země něco bílého a podivného, i přes jeho beztvarost se mi na okamžik zdálo, že se to ke smrti přitulilo.
"Nadešel tvůj čas"
Řekla soucitně.
"Tak co, půjdeš se starou smrtibábou na onen svět?"
Podrbala to na neurčité části těla. Potom se najednou otočila ke mně.
"Někdy se budu muset podívat na vaše boty"
Prohlásila a odešla. Když jsem se potom podívala na svoje boty, váhala jsem, jestli to měl být jen vtip na účet mích starých bot, nebo jestli by byly skutečně schopny vyvinout jistý druh inteligence.