Cuc se zrodil

16. října 2012 v 17:36 |  NOVINKY
Vážení čtenáři,
Tímto prohlašuji moje působení na tomto blogu za ukončené. Jestli vás to tady bavilo, můžete mě ale dál číst na nové doméně.


Je to takové pokračování cvoka, ale několika věcech se liší.

Na cucu jsem se rozhodla na plno přiznat své lidství. Ano, jsem člověk a svým způsobem jsem normální. Přiznávám i svoji podobu a vůbec je cuc víc z reálného světa. Je to proto, že skutečný svět se mi začal dost líbit co mě vzali na uměleckou školu.
Samozřejmě musím pořád fantasii nějakým způsobem ventilovat, takže povídkuji.

Cuc je konečně trochu vyhraněný. Tady to bylo všechno o všem. Cuc je hlavně o focení. Povídky ale musí ven a taky přibyla rubrika výlitky o všem, co mi hne žaludkem a to myslím i v dobrém (jestli to tak vůbec myslet jde :-D)

Přeji všem pěkný den J
 

Svetr boží (aneb poučný příběh o alkoholismu)

4. ledna 2012 v 19:08 |  PŘÍBĚHY

Slohová práce obsahující motivy: ráno, bečka, ovce, kocovina, svetr

Chronický povaleč a alkoholik Ivan Nevěrka se jednoho rána probudil na místě, které ještě nikdy předtím neviděl. A nebo taky viděl, ale rozhodně si to tu nepamatoval, jenom mlhavě si vzpomínal na včerejší bečku na počest jeho třicátých narozenin.
Kolem něj nebylo nic než nekonečné zelené pahorky na nichž se páslo snad tisíc ovcí. Ivan by řekl, že je to tak zapadlá končina, že ani kocovina by to tu nenašla, chyba. Jedna z ovcí se odvážila přijít až k Ivanovi, který se zděšením zjistil, že má na krku uvázanou bibli, vlastně každá ovce měla na krku bibli.
"Jiří?" ozvalo se za ním. Ivan se otočil, stál tu muž podivného vzezření, porostlý bujarým vousem.
"Já nejsem Jiří, já jsem Ivan."
"Ne, ty jsi Jiří, mi všichni jsme Jiří, Jiří svatí."
"No já vám to neberu, ale já jsem Ivan. Kde to jsem?"
"Jsi na svatém kopečku se svatými ovcemi ó Jiří."
"Cože?!"
"Naše církev svatých Jiří se pokouší zachránit svět od globálního oteplování, pohleď."
Ivan se podíval směrem, který ukazoval Jiří, obrovský svetr táhnoucí se až mimo jeho zorné pole byl obklopen Jiřími tkalci.
"Ale globální oteplování je přeci přirozený jev. A když už, proč svetr?"
"Aby bohu nebyla zima, potom nebude oteplovat svět."
"Já jsem Ivan a chci pryč!"
"Ale Jiří, sám jsi se přeci včera, ač v nevalném stavu, podepsal na seznam svatých tkalců, tys zachránil svou duši a teď jdi a pracuj."
A tak dopadl Ivan, polapený sektou a pletoucí svetr boží.

(Tento nebohý muž si vybral cestu za "lepším" životem, aniž by sám chtěl)

Vracím se s obrázky

30. září 2011 v 19:02 |  OBRÁZKY
Zdravím vás. Abych to trochu rozvedla, zdravím vás všechny, prapodivné bytosti ze vzdálených galaxií a dimenzí, všechny formy lidství a bude-li ho to zajímat, i halucinogenní mech. Jak si možná někteří všimli a mnozí už zapomněli, dlouho, předlouho jsem se tu neukázala, byl dokonce i pokus o návrat, bohužel nevydařený. Tímto slavnostně ohlašuji, že jsem zpátky a jelikož tyhle návratné předlouhé články nikoho nezajímají, dám si sem dva obrázky, které jsem udělala o prázdninách.



 


Zubatá na návštěvě

26. března 2011 v 12:00 |  VRTÁ MI HLAVOU
I v NNNN (dimenze, kterou Nikdo Nepojmenoval, protože se Nikomu Nechtělo) existuje jistá nepříjemnost, která vám docela určitě zkazí celý den, smrt. Trest smrti je tu povolen, ovšem může jej vykonávat pouze tvor s patřičnou kvalifikací a může být vykonán pouze na tvorstvu, zvířectvu, nebo hubstvu, lidstvo je tomuto trestu láskyplně ušetřeno, a u duchů se již stalo. Moudrým kamenům nikdo nevládne a nadpřirozeným a na půl nadpřirozeným bytostem také neporučíte, nehledě na to, existence nadpřirozených bytostí nebyla dosud dokázána.
Co je ale po smrti? To většina lidí neví (lidí, protože se mi nechce vypisovat, co všechno ještě přišlo méně či více diskutabilním způsobem k rozumu). Samozřejmě, že já to vím, byla jsem totiž poctěna poněkud bezmasou návštěvou.
Otevřela dveře a beze zvuku vstoupila. Podezřívám ji, že nechodí po zemi, ale po té mlze, která se pod ní tvoří.
"Vy si jdete pro mě?"
Zeptala jsem se, protože jsem nějak tušila, že tato plně zaneprázdněná kostnatá osoba si jistě nepřišla popovídat o neschopnosti vlády, jako to dělají ostatní kostnatá stvoření.
"Ó, promiňte, musela jsem vás vyděsit."
Řekla s mlhovým přízvukem, pomyslela jsem si, že takhle nějak bude asi mluvit moderátor cestopisných dokumentů po 300 letech spokojeného života. Plynule a plynuplně, tak jak mluví umírající staří lidé, ovšem hlasitěji a jistěji.
"Ne, to ne, já jsem si přišla pro váš nízkotučný jogurt."
"Nízkotučný jogurt ale nežije."
Divila jsem se.
"Ó, to jistě ne, ale ten váš byl zapomenutý v lednici tak dlouho, že se začal nudit a něco, co není živé, se přeci nudit nemůže."
Poučila mne. Otevřela jsem tedy lednici a ze zadního rohu jsem vytáhla prázdný kelímek od jogurtu.
"Není tady."
Zubatá se podívala na hodinky (které ukazovaly čas všude na světě zároveň a to jen jednou ručičkou, na to, abyste pochopily, nejspíš musíte být smrt).
"Je půl třetí, šel na výlet."
"Na výlet?"
"Ó ano, vzepřel se rozkradačům a začal se pohybovat, bylo to tak dojemné."
Povzdychla si.
"Hele, tady je mrška."
Zvedla ze země něco bílého a podivného, i přes jeho beztvarost se mi na okamžik zdálo, že se to ke smrti přitulilo.
"Nadešel tvůj čas"
Řekla soucitně.
"Tak co, půjdeš se starou smrtibábou na onen svět?"
Podrbala to na neurčité části těla. Potom se najednou otočila ke mně.
"Někdy se budu muset podívat na vaše boty"
Prohlásila a odešla. Když jsem se potom podívala na svoje boty, váhala jsem, jestli to měl být jen vtip na účet mích starých bot, nebo jestli by byly skutečně schopny vyvinout jistý druh inteligence.

Trocha dějepisu

30. ledna 2011 v 15:19 |  ZÁPISKY
Karakoň I, král všeho živého lidstva, zvířectva, rostlinstva, hubstva a dušstva, byl zvolen kamenem králů. No on je to obyčejný pískovec, který záhadným způsobem přišel k velice zajímavé a moudré duši, některé žuly tvrdí, že je to podvrh, ale kdo by je poslouchal. Kámen králů je trochu nepřesné označení, vybírá v podstatě celý parlament.
Karakoň byl zvolen roku 80 131, což bylo tak zlé datum, že to předešlého krále, Mihule Mojráta zabylo, aniž by se něco stalo. Dnes jak víme je na NNNN (dimenze, kterou nikdo nepojmenoval, protože se nikomu nechtělo) rok 86 542. To znamená, že král Karakoň vládne již 6411 let. On se na NNNN člověk dožívá přibližně stejného věku, jako mi, ale král Karakoň, jako každý král, čerpá životní energii z kamene. Je to ten pískovec, o kterém jsme mluvily před chvílí.
Co se za těch dlouhých 6000 let stalo? Povím vám alespoň ta nejdůležitější data.   80 140 - zahrnutí rostlinstva a zvířectva pod královu moc.
80 300 - houby započaly válku o vlhký les
80 301 - zahrnutí hubstva pod královu moc
82 523 - zahrnutí dušstva pod královu moc
83 240 - pojídání některých druhů inteligentních hub uznáno jako vražda
83 240 - rapidní nárůst vražd
83 241 - neúspěšné povstání hub proti konzumentům
83 243 - některé druhy inteligentních hub označeny jako obyčejné houby
83 243 - rapidní pokles vražd
84 698 - všude se začínají ozývat podivné zvuky
84 698 - duchům je uznáno právo být volen
84 698 - podivné zvuky ustaly
85 711 - nic se neděje, proto je vydán alespoň nepodstatný dekret
86 136 - v Haméru byl objeven zvláštní druh energie
86 200 - bitva o Hamér, stěhování národů
86 250 - zvláštní druh energie je pouze chyba ve výpočtu
86 250 - stěhování národů zpět
Doufám, že jsem krále Karakoně I vyobrazila co nejpřesněji.

Punkvětní zahrada

18. prosince 2010 v 18:12 |  FOTKY
V NNNN (dimenze, kterou Nikdo Nepojmenoval, protože se Nikomu Nechtělo) je jedna překrásná zahrada. Jmenuje se Punkvětní, je v ní spousta punkvětin. Taková punkvětina, to není jen tak ledajaká kytička, má vlastní vůli. Každý květinář, kterému se dostaly do rukou je nenávidí. Když je zasadíte tam, kde nechtějí, jsou nepříjemné až sprosté. Ano sprosté, kvůli ignorantu Karlu Pěnkavovi, který kdysi pracoval na královské zahradě, se punkvětiny tak rozzuřily, že špitáním lží do veleváženého králova ucha rozpoutali již osmou světovou válku. Jednou měli i vlastní politickou stranu, ovšem po nezdařeném skleníkovém puči byl jejich předseda odsouzen k doživotnímu zakořenění v suché půdě. 
Ale to jsem odbočila, tady je pár fotek:
Punk. 1
Tohle je Zamrzlý rybník, opravdu se tak jmenuje, je totiž zamrzlý po celý rok. Za to můžou Šampršové, plují pod hladinou a ochlazují ji, nikdo neví, proč to dělají, ale věcí, o kterých nikdo nic neví je spousta, například prd ve výtahu.
punk. 2
Tohle je Velká alej. Říká se, že když ji někdo přejde, ocitne se na druhé straně, než byl předtím.
punk. 3
A tohle je ta samá alej, ale v pochmourné době. Taková doba nastane, když okolo proudí špatní náladové. Tak se říká neviditelným nehmatatelným tvorům, kteří z oblibou navazují lidem smutek a pesimismus. V takovýchto dobách není bezpečné se pohybovat bez dobře upletené čepice z psichovlákna. Jeden veselí muž řekl v pochmourné době toto:
"Achjo." Myslím, že to mluví za vše. Lidé trpící depresemi, by se na území pochmourna neměly zdržovat vůbec. A když už, tak se sbírkou anekdot po ruce.
punk. 4
Tato vzácná lavička byla vyrobena z jednoho kusu dřeva. Z jednoho kusu dřeva rozřezaného na tři části.

Tak, to by snad o slavné Punkvětní zahradě stačilo. Tato zahrada byla vybudována po vzoru jedné pozemské zahrady, poznáte která to je?

S učiteli je zábava

4. prosince 2010 v 23:13 |  ZÁPISKY
Učitelský sbor, jaká to podivná sekta. Řekla jsem si, že by bylo zajímavé, představit vám některé učitele, kteří mě učí, protože na naší škole to hýří rozmanitostí.

Kutálek - angličtinář
Vypadá jako z gumy. Svou smělou chůzi doprovází všemi možnými pohyby všech možných končetin. Jeho pružný trub se kývá ze strany na stranu ruce mu blembají sem a tam, ale občas i tuhle a támhle. Anatomie jeho tváře se vymyká normálu, protože jeho úsměv pokrývá zhruba 40% obličeje. Když se z poloviny vlastním úsilím a z poloviny setrvačností kývajících se končetin dostane do třídy objeví se jedna z jeho smrtonosných zbraní: řeč. Jeho mluva je tak pohyblivá, jako on sám a učí tomu ostatní. Ke každé slovní hříčce způsobené chybou v angličtině ještě přisadí. Do jeho hodiny člověk přišel znuděný a vyčerpaný a vyšel nabitý a sklácený smíchem.

Pijáček - Fyzikář
Je to Kutálkův pravý opak. Chodí po chodbách v obleku a jeví se jako duch. Jeho hruď se pohybuje vždy stejně vysoko a pne se hrdě kupředu, ruce poslušně z každé strany jedna,čekají dokud jim pán neporučí dělat něco jiného, marně. Nohy jsou jedny z mála částí těla, kterým se dostalo daru života. Na vrcholu toho všeho se veze majestátní řídící centrum. Nejspíš má plno práce s pečlivým vybíráním kloubů, které je třeba promazat a které (jako většinu) nikoliv. Úsilí, které tímto ušetří ale znova vyčerpá v neúčinných snahách dostat do nás učivo. Jeho pověst ho předchází, říká se, že je přísný a zlí, ti, které učí ale ví, že si na to jenom rád hraje. 

Váňová - Zeměpisářka
Patří k těm, kterým by rozuměly i hluší. Když mluví o souvislostech pokývá rukama před obličejem. Tank, nebo jiné motorové vozidlo, to je rozevřená ruka s dlaní k zemi putující z jedné strany Váňové na druhou. Výbuch jakéhokoliv charakteru představuje prudký rozlet rukou, každé na jinou stranu, kde opíší půlkruh a vrátí se do počáteční polohy. Když říká, že je něco na hlavu, pohotově nám ukazuje, kde onu hlavu máme hledat. Občas se stane, že její výklad nevyhovuje žádnému z gest, tu si její ruce najdou jinou práci. Její obdivuhodná práce s textem je vskutku zajímavá. Nejdřív napíše co je třeba. Potom se uchýlí k podtrhnutí důležitého údaje. Po celé trvání přednášky o tomto slově ho pečlivě podtrhuje. Občas je výklad tak dlouhý, že výraz pod tímto slovem je zcela pokryt podtržítky.Po nějaké době začne mluvit o něčem jiném a bezděčně si opravuje gramatiku. Dopadá to tak, že za každým druhým slovem je čárka, stejně jako nad každým druhým písmenkem. Obvykle to smaže a celý proces i s podtrháváním se opakuje tak pětkrát. Na konci hodiny si postěžuje, kdo že to vypisuje ty fixy.


Ve škole se dá užít opravdu hodně zábavy, to mi věřte. 

Babiččin budík

13. listopadu 2010 v 9:35 |  FOTKY
Když jsem byla u babičky v pokoji (už nevím proč) padl mi do oka jeden krásný, ale překrásný budík. Byl starý, bylo na něm czechoslovakia a byl úžasně poškrábaný. Nemohla jsem ho tam nechat jen tak ležet.
Co na něj říkáte vy?

I dospělí si umějí hrát

6. listopadu 2010 v 15:29 | Merkitys |  FOTKY
Tohleto je jeden z nich, taťka.

Cesta do školy

3. listopadu 2010 v 14:48 |  VRTÁ MI HLAVOU
Tohle jsem namalovala ještě myší. Má to znázorňovat cestu do školy, kdo někdy chodil do školy XD dá mi za pravdu.

Kam dál